Přidat odpověď

¨celý to bylo o tom, že jsem nevěřila, že si najdu práci na menší úvazek. A tak jsem prostě vzala něco příliš brzy, protože jsem se bála, že místa nebudou. A přitom to byla hloupost. První roky práce byly děti hrozně nemocné, já taky, stálo to úplně za houby, stejně jsem nic nevydělala. Vyplatilo se to, dneska mám práci snů +OSVČ, jsem pánem svého času. Ale věřila bych si i kdybych otěhotněla dneska. Věřila bych, že jsem tak dobrá (v práci), že za tři roky všechno vybuduju z ničeho. Klidně bych nepracovala a tak po prvním roce bych si vzala práci na půl dne týdně.

Nikdy jsem nebyla tak schopná a výkonná jako po dvou dětech, věřím že po třech by se to ještě zlepšilo. Vždycky jsem byla pracovitá, pracuju už od 16,první stáž ve vysněném oboru jsem měla v 17 ti letech. Moje schopnosti něčeho dosáhnout se ještě zlepšily, protože to mám pro koho dělat.

Nedokážu si život bez nich představit, roky před tím už jsem cítila že něco fakt chybí, stojí to za všechny ty blitky v podprsence a vytírání srágorek ve tři hodiny ráno. Stojí to za tu bílou pohovku, kterou poničily už v deseti letech. Neměnila bych i přes všechny stížnosti. Fakt, že si tak ráda od nich odpočinu nic nemění na tom, že mám šílenou radost, když se vrátím zpátky. Pamatuju si, jak jsem běžela z práce a už od autobusu jsem utíkala a smála jsem se od ucha k uchu, jak jsem se těšila.