Přidat odpověď

Manko, promiň, ale seš vedle. Já přes tu hubu dostala, naši k tomu měli naprosto stejný přístup, jaký uvádíš. A víš co? Bylo to úplně k ničemu. A můžu tě ujistit, že poslední, o co při těch scénách šlo, bylo nějaké mávání s rodiči. Hele, to ani nevíš, co vlastně říkáš, v tu chvíli jsi v podstatě mimo, mluví z tebe akorát frustrace. Chtít v tu chvíli nějaké sebeovládání a uvědomování si hranic je v podstatě nereálné, nemáš nad sebou kontrolu. Taky ze mě padaly hrozný věci, ale s tím, co jsem cítila k rodičům, to nemělo nic společnýho. Jo, taky jsem si vyslechla řeči, že tohle si dovolovat nebudu, a že tohle nevyhraju atd. A vedlo to akorát k prohloubení mé frustrace, protože to akorát posilovalo dojem, že oni mi vlastně vůbec nerozumí a nechtějí mi pomoc. Ono je to hodně o tom, co cítíš k sobě, akorát to přenášíš na druhé, protože v tomhle věku s tím ještě jinak pracovat neumíš. Ono je něco jiného, pokud dítě předvede ojedinělý exces (jo tam to může zabrat) nebo pokud je to dlouhodobý stav. A zakladatelka uvádí, že s tím bojujou už od první třídy. To vypadá, že škola přinesla prostě zátěž, se kterou se to dítě těžko srovnává. Já mám s vysokou pravděpodobností ADD a zpětně tam tu zátěž školy vidím, ale v tu dobu by to nikdo neřekl. Škola mi šla sama, učit jsem se vůbec nemusela, byla jsem premiantka, jenže ona škola neznamená jen učivo.