Přidat odpověď

Já jsem tohle měla při podnikání, ne tedy pořád, často byl fofr, ale podle smlouvy se společností, pro kterou jsme pracovali, musela být kancelář otevřená pro klienty 8-17.30. Prostě tam někdo musel být a protože jsme se nedokázali moc dohodnout, trčeli tam nakonec všichni a většinou přesčas, protože nejvíc práce bylo kvečeru. Pak jsem nestíhala doma, domů už jsem chodila v čase, kdy mám přirozený útlum a potřebu odpočívat. Práce v kanclu byla nárazová i tím, že byl třeba půl hodiny kalup, pak se "případ" zpracoval, odeslal k posouzení a tam na to měli hodinu, než jsme mohli v práci pokračovat. Poměrně brzy jsem objevila internet, hledala jsem tam věci okolo mých koníčků, to bylo v pohodě.
A pak jsem objevila Rodinu a pohoda postupně skončila, stala se z toho závislost a nutkavé jednání. Tak na to bacha. Nakonec jsem kvůli Rodině přestávala stíhat tu práci a její kvalita šla dolů a přitom jsem domů chodila ještě vycuclejší a unavenější a v hlavě jsem měla ty diskuse a ne svůj vlastní život.
Jak to se mnou vypadá teď, je tady celkem známé, prakticky mi z toho "hráblo" a nejsem už to já.
Za tu dobu, co jsem věnovala Rodině bych vystudovala 2 další VŠ nebo se naučila 4 jazyky. Nebo jsem mohla zkusit psát, to by bylo několik románů. V tomhle je mi třeba líto Monty, která měla asi slušně našlápnuto v psaní a pak se to nějak rozmělnilo v tom, že spoustu té spisovatelské energie ztratila na diskuse tady. Ona to nejspíš popře, ale je to můj názor.
Takže zabavit se v práci ano, ale jinak, než Závislostí na netu.