Přidat odpověď

Starší syn byl od narození vážný, rozvážný a žádný emoce - ani moc neplakal, ani se neusmíval. On se vždycky tak vážně díval a jakoby se mi hrabal očima v mozku a věděl. A jak zjistil, co potřeboval, tak se přestal zajímat a zabýval se něčím jiným - a stejně intenzivně. Mluvit začal až někdy po třetím roce - co tý doby ani slovo, ani slabika. a pak začal ve větách. U doktora jsem byla, bála jsem se, že třeba neslyší. Slyšel, ale že prý ho mám nechat, asi nemá co říct.
nemluvný je doteď.
Já tvůj strach chápu, u dcery mi řekli, že ASI má DW syndrom - bylo to strašný. Ale byla jsem s ní jako s kojencem na genetice, dělali odběry krve, ale 100% potvrzení, že je OK, jsem nedostala, řekli, že to nelze, ale že na víc jak 95% je zdravá.
A taky doporučení, ať dám na svůj vnitřní hlas. A ten mi říkal, že je zdravá. A je.