Přidat odpověď

Já teda nemusela bránit svoje děti vlastním tělem nikdy, takže netuším, co bych zvládla a co ne. Jsem na ně háklivá, takže si myslím, že bych nenechala mlátit svoje děti. Ale to říkám teď - kdybych v tom žila denně a strachovala bych se z bití a ponižování - co já vím, těžko říct.
Asi je to jiný, když jsi v rodině, kde je otčím a ne vlastní otec - netuším.
Mně táta jako holku zbil hodně jednou, teda hodně, to asi ne, nešlo mi o život, ale prostě v mých očích to bylo nespravedlivé a cítila jsem se ponížená z různých důvodů. Tehdy to bylo naposledy, kdy se mě dotkl, protože jsem mu jasně řekla, že ještě jednou, tak zažije něco, co ještě nezažil. V tu chvíli jsem neměla vymyšleno, co bych udělala, ale byla jsem rozhodnutá si to už nikdy nenechat líbit, ať to stojí, co to stojí.
A on to pochopil a i když jsem pak rodiče teda nešetřila, tak si nikdo z nich nedovolil se mě dotknout.
Ale do tý doby jsem byla poslušná, bojácná a pak se to zlomilo. Že prej jsem byla hajzl vždycky a oni mě trestali málo, proto mě nezlomili.
Ale myslím, že tu jejich "výchovu" jsem neodnesla já, ale můj bratr, kterého vždy protěžovali. Až celkem nedávno mi řekl, že doteď má strach a noční můry, když si vzpomene na to, jak se ke mně naši chovali a jako dítě se bál, že se k němu budou chovat stejně a cítí se vůči mně špatně - že mlčel. Já se na něj nezlobím a nikdy jsem se na něj nezlobila. Ale vztah nemáme celkem žádný. Ale ne z tohoto důvodu.