Přidat odpověď

Alraune, ono to není tak snadný. Já má sice v detailech jiný background než Valkýra, ale v zásadě je tam mnoho shod a v sebehodnocení jsme naprosté kopie.
Po mnoha a mnoha letech reflexe, terapie i opileckých rozborů asi docházím k tomu, že to sebevědomí se prostě získat nedá. Dá se zjistit, že ho nemáš, dostat se k tomu, že to opravdu není neskromnost, ale velmi praktická věc i k tomu, že ho dovedeš rozpoznat a ocenit u jiných. Přesně víš, jak to vypadá a uměla by sis to koupit, kdyby se to prodávalo. Ale v sobě to nevykřešeš, ani kdyby. Obávám se, že to plyne z nějaké velmi ranné konstelace a člověk se musí narodit se schopností toho "kategorického souhlasu" :) se sebou samotným a vlastní existencí. A už se to nedá nikde dohnat - dokonce ani na Rodině ne.
Mě za celý můj život nikdo nechtěl a já pořád nevím proč. V pubertě jsem dorostla do pocitu, že samozřejmě! s nikým nechodím, protože já se přece nikdy nikomu nebudu líbit. Vlastně jsem absenci jakéhokoli zájmu neřešila ani jako problém, jen jako očekávaný a logický děj. A nějak mi to v hloubi duše zůstalo. A v hloubi těla taky, nikdy jsem nezaznamenala zájem, který by vzešel sám z té druhé strany. Ať jsem vážila padesát šest nebo devadesát, vždycky to bylo naprosto stejné. A to se fakt snažím a objektivně vím, že i přes těch devadesát nejsem nejošklivější na světě. Jsem upravená, hezky oblečená, celkem učená a je se mnou sranda. Ale celý život se prostě jako bych byla nejošklivější na světě asi chovám.