Přidat odpověď

Danulu, kdyby to bylo tak jednoduché to udělat, tak by měli psychologové volno .

I když ono JE to jednoduché.
Dá se to udělat vlastně v jedné vteřině.

Dá, ale to člověčí nevědomé Já, které pořád kontroluje, tedy myslí si, že ty věci má pod kontrolou, to prostě nedopustí (většinou je za tím zase strach)...to jsou ty naše zkušenosti, které máme i v genech, a vlastně tím, jak žijem, tak do určité chvíle se do toho pořád víc zamotáváme.
Protože se víc zamotáváme do těch životních her, do některých jakoby musíme )akce a reakce), ale připlétáme se i tam, kam bychom tu hlavu strkat nemuseli...to už děláme dobrovolně.

Víš, co si myslím, že je úplně prvotní a nejdůležitější?
Uvědomit si, že emoce a ty prográmky nejsou já sama...že si vlastně žijou vlastním životem a že jen na mně, jestli je chci žít.
Existuje na to i spousta knížek, třeba hezká knížka je Sedm závojů...ale je to pořád jen čtení hlavou.
Mělo by se to dostat i k srdci . Odtud vychází ta důvěra, v něco Vyššího, co je v nás - tudíž i v sebe a v Život sám.

Třeba strach je strašně silný program, strachem jsme ovládáni všichni, ale třeba malé děti strach nemají, ten získají až od rodičů nebo vychovatelů...a nejenom tím okamžitým strachem, ale i tím do budoucnosti.
Pud sebezáchovy mají i zvířátka, ale jen lidi si třeba představují do budoucna, co strašného bude.
Ty představy jsou kolikrát...ne - většinou - horší, než je pak ta realita.
Jen je prožíváme třeba tisíckrát...v různých variantách a obměnách, nebo jako kolotoč pořád dokola.
A to je takové osobní peklo, protože vlastně to prožíváme dopředu s velikou intenzitou...i když ve skutečnosti se vlastně ještě nic ani neděje, děje se v mysli, v hlavě...ty scénáře a prožitek těch scénářů je někdy strašný, a docela i skutečný, i se všemi emocemi...
Následná realita je častokrát slabým odvarem těch předchozích strachových emocí...

Pustit to a důvěřovat v běh světa je naproti tomu jakoby jednoduché a osvobozující...jde to udělat hned te´d...ale kdo to dokáže?
Odevzdat starosti i s těmi emocemi, co nás vysávají?
Nemyslím ale přejít k letargii, nemyslím přejít k naštvání, NI K rezignaci.

Prostě - člověk udělá, co je potřeba pro klid jeho vědomí a svědomí...ale nechá, aby to dopadlo, jak "má". Podle té vyšší vůle, která vlastně vždycky koná pro dobro "celku"...tedy i toho dotyčného.