Přidat odpověď

Zakladatelku chápu. Prostě si spočítala, že jiná než daná škola pro ni nepřichází v úvahu (co já vím, do jiné daleko, nebo má plno a nebere, nebo učitelka v jiné není takový zázrak, aby se vyplatilo dojíždět, nebo je v zimě cesta zavátá). Také jako učitelka ví, jaké má šance v případě, že se pustí do akce - a kdyby se vše obrátilo špatným/horším směrem, tak jednání s ředitelkou, zřizovatelem je na léta. Dítě nemá tolik času.

Každý z nás má povinnosti především vůči vlastním dětem. Různí kolegové a odborníci mě upozornili, že kolem 6.-7. třídy často docházejí síly rodičům, kteří si toho na sebe naložili moc. Málokdy je šance, že se všichni rodiče domluví na stejném postupu. A já vidím kolem sebe výsledky různých strategií.

Pár rodičů kolem mě (se staršími dětmi) se kdysi nesobecky pokusilo prorazit cestu - jednali s učiteli, řediteli, zřizovatelem, nechávali se zvolit v obecních volbách, vypsali konkursy na ředitele... věnovali tomu mnoho let. Něco se tedy po letech částečně změnilo, ale zdaleka ne tolik, jak by si představovali. Dnes mají někteří ještě další děti v týchž školách. A už nic neřeší. Nemají sílu. Jejich starší děti pokračují často na alternativních školách, první stupeň je zkrátka nepřipravil na tvrdé požadavky druhého a rodiče mají potřebu s tím něco dělat.

Další malá skupinka se místní škole chtěla vyhnout, tak vozí děti každý den rovnou do okresního města. Jejich starší děti jsou dnes celkem v pohodě na běžných školách na okrese.

No a pak je ještě jeden typ rodičů. Nebojovali se školou, nevysilovali se kazdodennim dovazenim na okres, vrhli se na svoje vlastní děti a makali doma, vozili na kroužky a platili doučování. Jejich děti jsou dnes na prestižních školách.

Všichni zmínění, ať už šli jakýmkoli směrem, jsou unavení a jejich strategie je stála spoustu peněz.

(To se prosím netýká té většiny, která je v každé třídě, a které je všechno fuk.)