Přidat odpověď

to mi řekla moje dcera. Má nějakou depku nebo co a tak má pocit, že se to všechno sype, ačkoli dělá hodně pro to, aby to šlo. Ale ona je velmi schopná a já jí vždycky říkala, že vím, že zvládne všechno, pro co se rozhodne. Ale byla to chyba. Moje chyba. Ona vždy všechno zvládla, ale to proto, že to všechno záleželo jen a pouze na ní, na jejích schopnostech, její pracovitosti - nikdo další do toho nezasahoval. Ale je dospělá. A najednou to není tak jednoduchý, protože spoustě těch věcí, který chce zvládnout, nezávisí jen na ní, ale na dalších lidech, okolnostech. A ona se nějak zacyklila v tom, že to přece MUSÍ zvládnout a když to přes snahu nejde, tak je to proto, že je neschopná a já a další na ní mám velké požadavky. Trvalo dlouho, než jsem pochopila, o co přesně jde, než to pojmenovala. A tak s ní o tom mluvím. Řekla jsem, že jsem udělala chybu, ale nebylo tehdy možný jí vysvětlovat, že až nastane tohle, tak je jiná situace atd. A že přece ona není robot, aby musela nutně zvládat všechno, je člověk a má své hranice a tak není špatný říct - ne, tohle nezvládám a nezvládnu. To není selhání, to je uvědomění si vlastních možností. A taky to, že když k tomu potřebuji vhodné okolí a ono není, tak to prostě jinak nejde.
Ale ona je jak gramofonová deska - mluvíme spolu, vidím, že chápe, ale když jde na věc, tak je to všechno jinak a zas se vrací do starých kolejí /myslím v tom myšlení/. Nevím, jak ji "přenastavit" - pochopitelně nechci, aby došla k závěru, že je opravdu úplně neschopná a navíc aby došla do stádia, kdy o tom bude 100% přesvědčená.