Přidat odpověď

a vážně z toho obviňuje tebe jako matku? kolik dceři je?
pokud je to tak, jak píšeš, měla by si uvědomit, dokud nepřijme realitu, nepohne se z místa... já jsem celkově háklivá na hledání odpovědnosti za vlastní život v chybách rodičů - to jsem schopná akceptovat u dětí v pubertě a těsně po, ale dospělý člověk by si měl umět uvědomit, že i rodiče jsou jen lidé a že jejich výchova vždycky vycházela ze snahy udělat pro dítě to nejlepší (mluvím o klasické rodině, nezahrnuji týrání, nezajímající se rodiče a podobné patologie) a pokud se rodiče starali o dítě s láskou a péčí, těžko jim zazlívat přístup a svalovat na ně vinu za vlastní chyby v životě... vlastně právě tohle uvědomění považuji za vstup do skutečné dospělosti...
já sama taky dětem říkám, že mohou dosáhnout všeho, že vím, že jsou schopné, nadané a chytré, zároveň je ale potkávají i drobné neúspěchy, kdy rozlišujeme, jestli to bylo jejich "selhání" a pak je škoda, že pro to neudělaly víc a kdy je to prostě dané okolnostmi a pak si říkáme, že prostě udělaly maximum a to je důležité a pokud jde o neúspěch skrz nějakou nespravedlnost (někdo jiný zvítězil třeba podvodem), říkáme si, že svět je takový, jaký je a život není peříčko a takový "úspěch" by jim za to nestál... nechce se mi věřit, že by tvá dcera neprošla podobnými drobnými neúspěchy a že bys to s ní nikdy nemusela řešit obdobným způsobem...
takže přestaň obviňovat sebe (a dcera ať přestane hledat viníka) a ať se naučí brát neúspěch jako poučení, že tudy třeba cesta nevede a že když to nejde přímo, půjde to třeba oklikou... a nebo to prostě nepůjde, protože je jí dáno jít jiným směrem... hodně štěstí vám oběma