Přidat odpověď

Jak se daří dnes, Kouli?

Můj příběh je sice jiný, přesto některé pocity podobné. Takže chápu.
Máš-li reaktivní deprese = deprese jako reakci na nějakou komplikovanou nebo nepříznivou událost, pak je to zdravá reakce a obvykle se to zvládne bez AD.
Máš-li maniodepresivní stavy, tak je to o něčem jiném.
Co chci ale říci je, že tě rozhodně neodsuzuju, díky krátkodobým (a přes to pro můj pocit až moc dlouhým) stavům reaktivní deprese si asi umím představit, jak se lidé, kteří trpí depresemi dlouhodobě nebo opakovaně, cítí.
Dokonce ani útěchy typu: máš hodného chlapa, zdravé dítě - jak píšeš - atd. v tu chvíli nepomáhají; naopak můžou stav zhoršit: ("Jsem tak hrozná, nedokážu ani ocenit, že mám hodného chlapa, zdravé dítě ... jsem úplně nemožná, k ničemu ..." atd.)
Odmítání dítěte je podle mě výsledek dlouhodobě zatěžujícího stavu, kdy se sice s láskou a oddaně staráme o dítě, ale CHTĚLY BYCHOM RADŠI (přinejmenším častěji) DĚLAT NĚCO ÚPLNĚ JINÉHO. Je to 100% tabuizovaný pocit, o němž se prakticky nemluví, protože žádná máma si něco takového nechce (a ani nemůže!) připustit. Kdyby to udělala, utekla by! A protože nemůže - mateřské pouto jí to nedovolí, obrací to proti sobě: až do depky nebo jiným (nevědomým) projevem sebe-trestání či úniku.
V jiné obměně to může platit pro (partnerský) vztah, práci, dokonce bydliště apod.
Když se takových faktorů sejde víc a jejich řešení je buď příliš složité nebo dokonce zdánlivě nemožné, je na problém (depresi) zaděláno.
Ženy (matky) se v této situaci ocitají zřejmě častěji, než muži (otcové), protože mateřské pouto je mnohem víc svazuje. Díky němu podstupují i mnohem víc zátěžových nebo nežádoucích situací (např. zůstávají v neuspokojivém vztahu, zaměstnání, bydlišti apod.) - dá se říci, že jejich zodpovědnost (a pouto) k dítěti je silnější a důležitejší, než jejich vztah k sobě a vlastním potřebám. To ale nikdo nevydrží věčně a pak ani dítě už není hnací síla to všechno "vydržet", ale stává se faktickou "zátěží", "brzdou". Žena silně touží z vláčku povinností, které jí nepřinášejí radost, ale dusí ji, vystoupit - ale ví, že (kvůli dítěti) nemůže. Nebo nemá dost sil. V tu chvíli se začne projevovat "odpor" k dítěti, který je tím silnější, čím bezvýchodnější se situace zdá (nebo i objektivně je).
Je dost pravděpodobné, že v tomto stavu "na hranici" mezi láskou a odporem k dítěti žije mnoho žen. Ale nemohou o tom mluvit. Matka, která má "odpor" k vlastnímu dítěti je absolutní TABU a žena ví, že pokud by tyto pocity projevila, bude ihned odsouzena. Nikdo nebude zkoumat příčiny a důsledky, většina lidí uvidí jen důsledek a bude ho považovat za příčinu: tu "strašnou matku". Do tohoto paradigma nás uvrhl už Freud a nějak se ho stále nemůžeme zbavit. Maminky to vědí, že jsou snadno a rychle vystavovány kritice "špatných matek" (zajímavé je, že otců se to téměř netýká, třebaže obecně fungují mnohem hůř, než matky), a tak si uzavírá své pocity hluboko do sebe, kde se kupí, narůstají, nabírají na sebe postupně různé podoby (od hádavosti a chronické nespokojenosti po skutečné deprese či jiné fyzické nemoci) a nakonec ji to může (ale nemusí!) doslova zabít.
Dává ti, co jsem tu napsala, smysl?