Přidat odpověď

To nemusí souviset s návratem po RD, zažívala jsem něco podobného před dětmi. Myslím, že u svědomitých lidí je to takové normální stádium v novém zaměstnání. Časem jsem se naučila to ukočírovat - když bylo hodně práce a spěchalo to, makala jsem, když ne, zvolnila. Vztahy s kolegy jsou důležité, nechtěla bych pracovat někde, kde se nebudu cítit dobře. Měla jsem tam kolegyni, která se zase enormně flákala a všechno delegovala na ostatní, na ně si stěžovala, že jsou neschopní, že ona potřebuje někoho schopnějšího (no aby ne), a taky šéf byl tohoto typu. Naštěstí oba velmi záhy odešli. Myslím si, že zůstanou a jsou spokojení ti, co srovnají tempo na plus mínus podobné úrovni a/nebo se nezabývají tím, kolik práce odvedou ostatní.

Kdybych šla po RD zpět, požadovala bych zkrácený úvazek a dost možná bych toho stíhala stejně jako dřív; čas má pro mě jinou hodnotu než míval tenkrát.