Přidat odpověď

Já to znám taky, u nás je to moje mamka. Už tři roky je papírově psychiatrický pacient, bere řadu léků na hlavu (já teď po tom co jsem prožil léto v bolestech, než přišli na ulcerózní kolitidu taky).

Naše rodina zažívá tak trochu peklo na zemi, já ulcerózu, jedno dítě Crohna, manželka operaci, druhé dítě maturuje. Ale maminka se popáté ptá, kdy jako odvezu její nález z vyšetření, že je zdravá, doktorovi. Že je nám všem blbějc, než jí, neřeší. Neuměla nikdy mít přátele a i ty co ji měli nezištně rádi (andělé) poztrácela, protože jim třeba nedovedla zavolat v nemoci (aby se nedozvěděla něco špatného).

Před těmi lety se rozhodla, že nebude chodit ven (mohla by upadnout), nebude jíst nic, kromě kašiček (dělá se jí blbě ze zubů) a nebude uklízet (to už měla smůlu, když k ní v létě někdo zašel jednou za měsíc a ne za týden, jako před tím). Psychiatr to žel neřeší, že musíme my - a ona mu to ani neřekla.

A každý den postupně obvolává (i několikrát) naší rodinu a děti a když jí všichni protivně odbudeme, nebo chceme skončit, tak uslyšíme: JÁ jenom....

Přitom si nezajistila dostatečné finanční zaopatření na stáří (samozřejmě za to mohou jiní - ano, z části, neměla to lehký, ale ona ani nebojovala), utrácí nadměrně za cigarety a přitom nemá na inkaso, za 3-4 roky bude na mizině... Pečovatelku posílá nakoupit 2x týdně i věci co má, co kdyby jí došly....

A není snadné se oddělit, protože by zřejmě zahynula... (Při každém druhém telefonátu vyčítá, že jí nevolám a zjistím, že je po ní, až se bude rozkládat - možná ano - den bych byl spokojenej a druhej už volal.) Takže rozumím.