Přidat odpověď

Přesně tohle mi dělali rodiče :/ Nemáš na to, já tvoje schopnosti odhadnu líp, tak to dělat prostě nebudeš, ani nezkusíš. Plus "chci tě mít pořád pod kontrolou". Do maturity mě vodili do školy - 4 zastávky metrem, na vejšce to zkusili, naštěstí je to pustilo. Nesnášela jsem je za to. Sedm let jsem chodila po brigádách a šetřila každou korunu abych konečně vypadla, vzala si půjčku 10.000 liber a žiju v Anglii tak, jak jsem chtěla, a pořád se mě stejně ptají kdy už to zabalím a ať si to nemaluju že mě ještě můžou vyrazit. Já s nima nemluvím, přijela jsem jednou na víkend a skoro jsme se navzájem zabili. Je to smutný, ale táta pro mě prostě neexistuje.
Nedůvěra rodičů ve schopnosti bolí nejvíc. Zkus klukovi věřit, pokud jsou fakt problém peníze a to, že by se v případě neúspěchu vyhodily do vzduchu, nemůžete to udělat jako půjčku? Že ho budeš podporovat nějakou předem dohodnutou dobu (první pololetí, třeba) a dál si bude platit sám dle možností svých a vašich (u nás bylo - rodiče nájem, já ostatní) a pokud vypadne, tak ti zaplatí zpátky cos mu dala.
Vím, že je ti to proti srsti, ale holt roste. A když mu dáš takovou důvěru, tak to neskutečně ocení.
Jinak tady v UK - děti chodí ve 13 na internátní střední běžně, v 17, 18 na vysokou. Bydlí ve sdílených bytech, za rodiči jezdí na Vánoce. Já společensky naprosto nezapadám, protože ve 22 jsem míň samostatná než ti sedmnáctiletí. Internátní střední s dozorem u nás není nic hroznýho ;)