Přidat odpověď

Tante, připadá mi přirozené, že učitel sám zastává nějaké názory (klidně odlišné od mých názorů, s tím počítám), ale měl by být schopen objektivně zprostředkovávat určité názorové spektrum tak, aby utvářel prostředí pro diskusi a umožňoval dítěti přemýšlet a názorově zrát - i s tím rizikem, že dítě dojde ke zcela jinému výsledku než má vyučující(jde-li o názor, ne o fakta), dítě o nějaké otázce nechce diskutovat nebo vnese do diskuse názor, který je pro vyučujícího cizí, případně mu nerozumí. Naneštěstí se spíš setkávám s postojem "hlavně žádná diskuse" nebo "diskuse ano, pokud bude probíhat v oblasti mně známé a skončí souhlasem s mým postojem" - vadí mi tady ne princip, ale absence respektu k odlišnostem. Je mi jasné, že diskutovat s plénem 20-30 dětí jakéhokoli věku může být hodně odlišné, co dítě, to osobnost, to názor, proto bych uvítala spíš výchovu ke vzájemnému respektu a kultuře projevu vlastních názorů, než názorové formování jako takové (tím myslím na jakou skutečnost bychom měli mít jaký názor, event. jaký postoj bychom k ní měli zaujímat). Jako "Husákovo dítě" jsem na snahu společné ideologické formování další generace trochu háklivá.