Přidat odpověď

Zerat,
ono je ale celkem dost těžké říct, co to je dobrý vztah.
Já jsem třeba dlouho považovala za výborný vztah jedněch mých prarodičů, oproti druhým, kde byly hádky (před vnoučaty se snažili ale nehádat), hlavně kvůli vedení domácnosti, hospodaření s penězi a i kvůli babiččině sestře, která k nim chodila a děda si to nepřál. Ale tihle prarodiče spolu až do babiččiny smrti žili hodně aktivně - zahrada, chata, výlety, jezdili na houby a borůvky...
Druzí prarodiče oba hodně mluvili, jak jsou pro sebe první a poslední, byli spolu od dospívání, nikdy se nehádali, ale ani jsem je neviděla v nějakém družném rozhovoru, z dnešního pohledu si žili každý po svém, dlouhodobě měli i oddělené ložnice, prý kvůli dědově nespavosti. Po zkušenostech ze svého manželství v některém jejich jednání cítím zpětně úplně stejné napětí, jako je mezi MM a mnou, jako puberťačka jsem samozřejmě dala víc na ty jejich hezké řeči o sobě a o osudovém vztahu. Zemřeli do roka po sobě. U druhých prarodičů tedy děda babičku přežil o řadu let a žil dost aktivně, truchlil tak rok a pak se dost rychle "oklepal".