Přidat odpověď

Tuten,

Bylo mi 19, když jsem se vdávala, v tom veku vidíš spoustu věcí jinak.
Doma jsem neměla absolutně žádné soukromí, spala jsem s rodiči v ložnici, učila se v obýváku atd. Naši jsou hodní, ale tohle brali jako normální a nehodlali na tom cokoliv měnit.
Manžel měl svůj vlastní byt v prvním patře domu, což pro mě bylo prostě neuvěřitelné.
Bylo krátce po revoluci, naši by nesouhlasili, abych šla jen tak z domu někam do podnájmu a tak celkově.

Když jsem se později chtěla odstěhovat, tak manžel řekl, že tu rodiče nenechá, ať se odstěhuje sama, ale děti mi nedá.

Snažila jsem se a snažím najít vlastní prostor, tchánovci jsou těd 80+, někdy je třeba týden nevidím, ale jejich přítomnost je všude a manžel neudělá na domě nic bez výslovného souhlasu tchána.
Tchán je stále vlastník ideální poloviny a nikdy za života nepřepíše dům na manžela, ačkoliv poslední roky jdou investice do domu za námi. Sourozenec byl vyplacen už před lety, resp. Dostal byt ve městě a velký pozemek. Upřímně, nevím, jak to smrti tchána budeme řešit.

Nedávno mě "pobavila" tchýně, že až bude jednou potřebovat ošetřovatel ku nebo pomoc, že přece nebude cpát peníze cizím lidem, když jsme doma my. Na to jsem nějak nedokázala najít odpověď.