Přidat odpověď

j.a.s., to je poněkud laciný argument a myslím, že se nezakládá na pravdě.

Moji pěstouni jsou opravdu slušní lidé, ale spousta rodičů je přece taky slušných (někteří až moc) a nemají pocit, že by si mohli vůči svým dětem dovolovat a měli právo na jejich poslušnost.

Technicky vzato já dlužím svým pěstounům mnohem víc než vy svým rodičům, protože oni si vás pořídili a to, že se o vás starali, byla jejich povinnost, kdežto moji pěstouni do toho šli zcela dobrovolně a proto, aby pomohli konkrétně mně osobně (tedy nikoli aby si kompenzovali nějakou vlastní touhu po pečování), a já se jim teď ráda snažím aspoň trošku oplácet, co úplně oplatit nepůjde nikdy, a počítám s tím, že pokud bude někdy potřeba, tak se budu starat i víc.

Ale jde mi o něco jiného. Na vydírání musí být vždycky dva, a pokud se někdo nenechá nebo na to nemá ty správné receptory, tak se ten vydírající (byť nevědomky) může třeba přeskočit a není mu to nic platné.

Je přece absurdní, aby člověk dejme tomu v 60 POSLOUCHAL své 80leté rodiče, pokud mu chtějí něco přikazovat, zakazovat nebo ho vydírat (něco jiného je NASLOUCHAT jejich názoru, pokud je to s oboustranným respektem).

A celou dobu opakuji a budu opakovat zas, že nemyslím žádné "padnutí na dno".

Proč Ty mluvíš o "nepomoci" a "nechání padnout na dno", když je celou dobu řeč o tom, že ta pomoc tam je, ale jen v takové míře, aby to toho pomáhajícího nezničilo, i když ten, komu má být pomáháno, by chtěl víc?