Přidat odpověď

Sovice,

ale jsou určité meze, do kdy je na místě toho člověka "provázet" i psychicky, ale pak nastane ta hranice, kdy to dál už nelze a pokud se o to pokusíš, tak tomu člověku nijak výrazně nepomůžeš, ale sama sebe zničíš.

Cožpak je ve Tvých silách někomu zcela kompenzovat stařeckou demenci, nebo depresi, kdy ten člověk bude nešťastný bez ohledu na to, co Ty uděláš? Už jsem viděla pána s s maniodepresivní poruchou, který měl vztek na svou ženu, že ho "strčila" do léčebny (dočasně), přitom ta žena se to snažila oddálit a udělala to až tehdy, kdy už to opravdu nešlo jinak? A ten člověk v depresi je opravdu hluboce nešťastný a zoufalý, na tu ženu se zlobí a vyčítá jí, že mu to udělala schválně a že za ním nechodila dost často na návštěvy, ale ta žena prostě VÍ, že to jinak NEŠLO, samozřejmě se jí dotýká, že je její muž nešťastný, ale musela kromě toho chodit do práce a starat se o děti. Tomu muži pomáhá dost nadstandardně (on je v ID, takže ona de fakto živí celou rodinu), věrně stojí po jeho boku i v situaci, kdy by mnozí jiní utekli, ale naštěstí je praktik a ani ji nenapadne dělat si těžkou hlavu s tím, že za ním za těchto okolností chodila na návštěvu jen jednou týdně, kdežto on by si představoval každý den.

Měla by snad mít výčitky svědomí? Za co? Za to, že má srovnaný priority, drží celou rodinu, jen nedostatečně hoví psychickým potřebám svého muže? To byste si snad dělaly legraci.