Přidat odpověď

Zde stojím za tebou, Monty! Když se přemáham, abych se vypravila dejme tomu na nějakou přednášku, kterou mám predplacenou, dělám to kvůli sobě, protože já vím, že se mi teď sice nechce, ale jak se dokopu vylézt z baráku, chtít se mi bude. V davu 50 lidí fakt neuvažuji nad svou zodpovědnosti tam být. A když se mi fakt nechce, třeba proto, že mám už ten den plné kecky všeho, tak se nepremaham a nejdu.

S tím hudebním nástrojem to teda ale jako povinnost pro dítě vnímám, jednak kvůli té interakci jeden na jednoho s učitelem, jednak kvůli udržení se v obraze třeba v nauce. Na druhou stranu můj domácí postoj ke cvičení nebyl nijak dramaticky, dceru jsem ke klavíru nehonila, jen postrkovala a poňoukala, a to i v letech, kdy se paní učitelka snažila hledat ji na to, aby si zkusila byt "virtuosem" - dcera chtěla hrát pro radost a ne pro úspěch a já jsem se snažila, abych ji neprehltila povinným a ta radost nešla k čertu, leč některá období to bylo docela složité vyvažování