Přidat odpověď

Kojila jsem prakticky 7 let v kuse, oba kluky do dvou a půl let, odstavili se sami, kojila jsem celé druhé těhotenství, pak nějakou dobu oba kluky současně, když se odstavil Filip, tak už jsem čekala Pavlínu, tu jsem teda utla násilím ve dvou a 3/4, protože už jsem fakt nemohla. Pavče je 5 a půl roku a stejně se furt budím po třech hodinách, vždycky jsem se naladila na děti a budila jsem se sama chvilku před nima, takže ani neřvali, jen se vzbudili, nakojili a spali dál, teda oni, já ne . Nikdo z rodiny mi do toho nemluvil, moje máma nás kojila dlouho, nevím, jak to dokázala, tchýně ani prababi nekojily skoro vůbec kvůli zánětům, prababi vždycky strašně překvapovalo, že mám pořád mlíko, ale kojení se jim líbilo a byly velmi pro.
Moje oblíbená historka je, když jsem skončila s Pavlínou v roce v nemocnici, tak jsem hlásila, že je kojená, že je jí jenom rok a po nás přijímali maminku, která hlásila, že kojený není, že už mu je rok . Personál nekomentoval ani jedno. Obvykle mám zkušenost, že všichni lékaři kojení doporučovali, když měl syn ve dvou letech střevní chřipku, tak si to vyloženě pochvalovali a říkali, ať kojím, co nejvíc, všechny sestry naopak měly pindy, že ty děti rozmazluju.
S chlapem máme oba deprese, takže mi kojení u nás připadalo hodně užitečné.