Přidat odpověď

Monty,

neumím představit situaci, kdy si toho nikdo nevšimne

no jednoduše proto, že stejně jako ty to bude považovat jen za zájem a ne za projev toho nadání. Pro mnohé lidi a učitele nevyjímaje je nadáním to, cos popsala, tedy hudební nadání, cit pro jazyk, někdo tedy uzná i nadání na matematiku, ale ostatní jakoby neexistovalo. Odmávne se to s tím, že ho prostě baví biologie.

Ty napíšeš, jak ho první stupeň nebavil...no jasně že ne, když náplň prvního stupně vůbec nemohla uspokojit jeho potřeby, a zejména v těch oblastech, co ho zajímají. A když člověka něco nebaví, tak na to prostě kašle. A když na to kašle, tak často podává slabé výkony i v tom, na co má nadání. Protože jak na to kašle, tak dělá chyby z nepozornosti, je ladabylý, veškerou práci odbyde hlavně rychle, jen aby měl hotovo....a právě takové dítě by potřebovalo úplně jiný přístup, v některých oblastech nasadit laťku výrazně výš, jinde použít třeba jiný přístup...často stačí málo, ale ne vždy tě napadne to udělat.

Jinak ten, kdo má nejlepší šanci odhalit nadání v nějakém směru, je buď odborník v tomto směru, který je s dítětem v častějším kontaktu, takže třeba vedoucí nějakého kroužku, který má navíc to srovnání s dalšími dětmi s podobnými zájmy, nebo pak rodič, který ovšem ten zájem také sdílí a orientuje se v něm, takže tu představu o tom, jak by na tom dítě mělo být, a jak na tom je, prostě má.

Do té PPP pak jde člověk většinou tehdy, když cítí nějaký problém, nesrovnalost. No a nadané děti se většinou ve škole dost nudí a potom dost zlobí (v lepším případě jen nedávají pozor, tedy v lepším případě pro učitele, pro to dítě je to horší, protože to pak nikdo moc neřeší). A protože těch příčin, proč se takhle dítě chová, je celá řada, tak ve škole prostě není prostor na to tu příčinu odhalit.

Tvoje představa, jak si učitel s dítětem povídá, je hezká, mělo by to tak být, ale realita je....při třiceti dětech ve třídě...jinde. Já o těch "svých" dětech vím poměrně dost, ale většinu vím stejně od rodičů. Ono je to prostě tak, že vyučovací hodina má 45 minut. I kdybys každou hodinu věnovala jen tomu, co řeknou děti, vychází na každé dítě 1,5 minuty 4x denně. I kdybys tedy každému dítěti věnovala souvislých 6 minut denně, kolik ti toho takové osmileté dítě stihne sdělit? Jakou máš asi možnost rozpoznat hloubku jeho znalostí, i kdybyste těch 6 minut mluvili jen o jednom tématu? A to tvůj S. má jeden nebo dva velmi vyhraněné zájmy, o kterých mluví pořád dokola, takže si toho nejde nevšimnout, ale mnoho dětí bude 6 minut mluvit o čemkoliv, přitom se nedozvíš skoro nic . A to nemluvím o dětech všestranně nadaných, kde je úplně jedno, o čem mluví, čím se zabývají, ve všem se dostaneš hlouběji, než bývá běžné, ale přitom jen málokdo o tom bude uvažovat jako o nadání, když vlastně nic z toho nevyčnívá. To pak trkne často až na tom druhém stupni, kdy si každý z učitelů dítěte všimne ve svém předmětu jako výrazně vyčnívajícího, začne tak o něm třeba s rodiči mluvit, a ten pak teprve zjistí, že to není jen o tom, že dítě je prostě šikovné.

Ale je to jen teorie, to o těch 6 minutách. Většinou je to daleko méně a rozhodně ne v jednom kuse .