Přidat názor k článku K čemu jsou holky na světě

Jen jednu drobnost k tomu "důrazně mu říct...". V životě jsem viděla už stokrát, že někdo něco důrazně řekl, že ... (např. "opravdu mi vadí, když pořád kritizuješ, jak vařím, a dáváš mi za příklad svou matku"), ale většinou to nezabralo, protože ten, kdo to řekl, to nedotáhnul do konce. Tím myslím to, že ideálně samozřejmě parter, kterému je tohle řečeno, jde do sebe, uzná, že to přehání, a snaží se o nápravu, ale co když ne? Pak je asi na místě popřemýšlet a vyvodit důsledky ("když mi budeš pořád říkat, že tvoje máma to dělá líp, nebudu tři dny v týdnu vařit, a spoléhám, že ty se o to postaráš ke své spokojenosti" - samozřejmě řečeno v rámci možností přátelsky a bez emocí:-). Vyřčeného je pak dobře se držet - pokud to člověk neudělá, druhý získá dojem, že tyhle řeči není potřeba brát vážně. To je asi ta nejtěžší část - držet se toho, protože v okamžiku, kdy partner dál vzdoruje a doma opravdu není uvařeno, málokdo to vydejchá. Mě tahle situace naštěstí minula, manžel vaří (narozdíl ode mě) výborně a rád, ale x-krát jsem tohle zažila ve své původní rodině. Máma byla s x věcma nespokojená, a občas něco "důrazně řekla", ale efekt byl většinou minimální, právě proto, že nakonec vždycky "vyměkla".

A to mě přivádí k další otázce do diskuse - jakto, že někdo vyměkne snadno a vždycky, zatímco jiní to vydejchají celkem v pohodě? Možná to závisí na míře převzetí odpovědnosti za chod rodiny..? Moje máma měla vždycky pocit, že když táta např. udělá doma nějakou drobnost, úžasně JÍ tím pomáhá. V životě by jí nenapadlo, že dělá svůj díl práce. V tomhle prostředí jsem žila 18 let a všichni kolem se tvářili, že je to tak v pořádku, a přesto mě nikdy ani na vteřinu nenapadlo, že bych v něčem podobném sama měla žít - spíš jsem si říkala, že než tohle, radši budu nadosmrti sama. Do mámy jsem neustále hučela, že sebou nemá nechat vorat, a po dvaceti letech to přineslo i nějaké výsledky - dnes když ji táta kritizuje, nejde se vyplakat, ale řekne suše "to je mi líto" a jde (bez kamufláží!) psát knihu (což dělala vždycky, ale víceméně potají po nocích).
Co vy, máte s tímhle zkušenosti?