Přidat odpověď

Dobrej úmysl, pokud by byl fakt dobrej, upřímnej,by mohl stačit
Ono to totiž nikdy úplně rovnoměrně nejde.

Co se týká času třeba, tak já se nejvíc momentálně věnuju nejmladší. Přijde mi to naprosto logický, ona se nika nedopravuje sama, touží po mně, chce se mnou usínat v posteli, chce si se mnou hrát,chodí se mnou ráda nakupovat. Kluci po to hle už nejen netouží, ti jsou rádi,že mají ode mě klid Ten 12 letej ale občas i něco potřebuje nebo chce, pak i trochu žárlí, když musí na neplánovaný uspokojení potřeb nebo přání chvíli čekat Má pocit, že jeho sestře se věnuju automaticky, což je pravda.
A nejstarší si už taky nevybavuje,že jsem kolem něj 6 let skákala jako kolem jedináčka,že s e svět točil okolo něj..
Co se financí týče, stojí nás taky každý dítě jinak. Někdo má dražší školu,dražší sport, není to tak že bych jim dávala stejně. Nicméně ví, že kdyby potřebovali oni, taky by se holt platilo.A vždycky se může do budoucna stát, že ten,kdo "dostával míň", bude najednou potřebovat pomoct při studiu, při bydlení, co já vím...
Obecně si myslím, že ačkoli sem tam taky něcoslyším, nemají pocit,že bych jednoho z nich upřednostňovala.