Přidat odpověď

Kopretinko, možná jak to tu píšu, tak to vypadá víc hůř než to dnes prožívám. Po letech života v "cizině" mám v sousedství byť důchodkyni tak opravdovou kamarádku a naše děti byť jí říkají "teto", tak ji začínají brát aspoň částečně coby babičku. Já mám kam denně zajít vydechnout třeba po těžkém večeru s naší puberťačkou, mám komu zavolat když potřebuji akutně něco pořešit doma a nikdo tam není, mám si komu vylít srdíčko když to není pro uši mojí mamky, manžela... Jsem za ni strašně moc vděčná a pevně doufám, že mi hned tak neumře (na stáří) Díky ní, máme další kamarády (z řad jejích dětí a vnoučat)...
Život strašně rychle letí, takže si myslím, že v dalších letech možná dojde i na to, že s mojí sestrou k sobě opět najdeme cestu a naše sesterské vztahy se upraví... člověku dochází, jak je ten náš život krátký...