Přidat odpověď

Já myslím, že matky příliš prožívají domnělá myšlenková hnutí svých miláčků.

Já třeba děti nebiju, nicméně moc se s nima nepářu. Pokud bych potřebovala ticho k řízení, nebudu prosit, ale oznámím, že bude v zájmu jejich bezpečí ticho nebo můžou jít pěšky. Nějaká očekávání toho, že empaticky zareagujou na mou tichou prosbu, když mají rozchechtáno, bych tedy nepřeháněla.

Zrovna tak ty omluvy, děcko potřebuje jistotu, ne nerváka. Taky někdy řeknu ,promiň, že prudím, ale není v tom žádné sebemrskačství nebo sebeobviňování.