Přidat odpověď

Dcera se na mě umí tak krásně pohrdavě puberťácky dívat, použije na mě takový tón, že si okamžitě přijdu jako nejhorší člověk ze všech těch miliard, co na světě jsou...
Sprostě nemluví, ona tak nemluví nikdy, jednou jedinkrát v nějakém vtipném kontextu řekla hovno a i to se červenala, ale jinak to snadný není, protože mě provokuje k nezralým reakcím, dusím v sobě to, abych na ni nevyplázla jazyk nebo tak něco
Každopádně je to na jednu stranu fakt nutný období ( jak píše nejen Eben ), protože moji sladkou a milou holčičku bych z domu nepustila, tuhle občasně hroznou kozu bych už někdy nejraději viděla provdanou

Ale pokud jde o celkovou situaci, tak dceru moc neřeším, řeším spíš sebe, přijde mi, že bych se já neměla nechat vytáčet a provokovat- a pokud z jejích nálad vznikne dusno, či hůře dohady, tak si dávám palec dolů. Měla bych mít rozum. Já zmítaná hormony nejsem. I když...poporodní nerovnováha + ta při kojení...nemáme to se sebou lehké ani jedna