Ten, kdo se o tebe v těžkostech "postará" a pomůže ti, nemusí být jen dítě, může to být i milující partner, se kterým jste prožili dobré i zlé a ty jsi zase mnohokrát pomohl jemu.
Ani já netvrdím, že takoví lidé neexistují. Otázka ale nestojí tak, že "je to nespravedlivé, ale je třeba se s tím smířit", ale "proč věnovat podporu a kus sebe sama někomu, kdo se to dlouhodobě ani nesnaží opětovat"? Jsem toho schopná udělat hodně, ale jen pro lidi, na kterých mi záleží a kterým záleží na mně. Kdybych stále jen někomu pomáhala a on by na mě kašlal, netrvalo by dlouho, než bych ho kopla do zadku. Takoví lidé, kteří jen berou a nic nedávají, si nic jiného nezaslouží.
A mimochodem - na jedné straně rozhodně nepovažuji děti za "bezplatné pečovatele", kteří mají povinnost se o mne na stará kolena osobně postarat, ale na straně druhé je obludné, když se děti na (jinak normální) rodiče ve stáří úplně vykašlou.
Samozřejmě, i když se celý život chováš k lidem okolo sebe slušně, nemůžeš mít nikdy jistotu, že v nouzi nezůstaneš sám. Ale pokud se chováš jako sobec, značně tím zvyšuješ pravděpodobnost, že až ty sám budeš něco potřebovat, ostatní se na tebe zvysoka vykašlou.
Předchozí