Přidat odpověď

Tak ve věku dětí, co píšeš, nikdy nestačilo říct - ukliďte pokojíček. Buď jsem měla nevychovaný dětí a nebo jsem to dělala blbě. Ale tam to fungovalo jedině tak, že já tam byla s nimi a s nimi uklízela. A takhle se to děti učily. Někdy kolem toho čtrnáctého věku začalo fungovat - ukliď si pokojíček - a pak jsem mohla si dělat svoje - už věděli /teď teda kluci/, co a jak chci. Ale časem stejně polevují, takže když se jdu podívat, jak to dopadlo, tak čas od času to dopadne tak, že řeknu - děláš si srandu? A co tohle, tamto........ A pak tam teda jsem, aby to fakt uklidili - já si najdu činnost jinou, třeba místo nich zatím vyžehlím - ale jsem tam. Ale třídit třeba oblečení musím s nimi - oni kouknou do skříně a řeknou - všechno mi je - a zase ji zavřou. Pokud si nesedneme a nezačneme to probírat, tak to neudělají. Ale u tý probírky se vyřadí malý věci a taky slyším - jéžiši, hele, na tohle tričko jsem zapomněl, to si vezmu hned zítra.