Přidat odpověď

Není to tak děsivé, ale nemocnice je vždycky horší volba. Asi bych vytrvala doma, na tvém místě, kdyby se to nekomplikovalo. Je to tak brzo, že asi ani nebudeš pozorovat ten zárodek, kamarádka to taky nepozorovala. Psychicky mi docela pomohla mladá sestřička, která to se mnou rozebírala hned ten večer po ultrazvuku. Zato doktor na tom ultrazvuku to teda rozhrábl - prej, paní, neplačte, vždyť jste učitelka... No a nejvíc pomohl náš gynekolog, fakt, ten mě tak lidsky pěkně rozebral a dal mi naději do budoucna, to bylo až za šest týdnů. Jinak jsem to psychicky nesla poměrně těžce a (stydím se) záviděla jsem těhotným, nejvíc mi vadilo, že za kolegyní chodila dcera o měsíc míň těhotná a pak už měla bříško... Zahojilo to až nové těhotenství a trvalo to. Nejvíc mě bralo, že už se rozkřiklo, že jsem těhotná a všichni mi pořád gratulovali a já musela vysvětlovat, že už není k čemu.