Přidat odpověď

Přemýšlím, když jsem byl úplně malej, tak byla tuhá normalizace. Ve škole se říkalo spoustu věcí, co by se mělo, ale vlastně se to nedělo , nebo jen na oko (jiskry, pionýr měly u nás spíš charakter předpokládaného politického školení, než hraní a tak se na to kašlalo). Kdekdo měl tréningy, kroužky atd...

Už od mala jsme věděli, že se některé věci nesmí říkat, ale mezi sebou jsme kdeco říkali. Hráli jsme si na papíře na atomové bombardování a války (což nás obklopoval v rámci "volání po míru" v R/TV). U babičky byl prvorepublikovej psací stroj, starej foťák, Singrovka - šicí stroj a hlubotiskové vizitky a služební papíry pradědečka z předúnora. Skoro nežloutly. A staré knížky...

Pak jsem trochu povyrost a matlal jsem se v tom, jako nudle v bandě. Manželství rodičů nic moc, alkoholik a hysterická mamka s babičkou co do toho pronášela vážné rady. Já směřoval k počítačům, takže už někdy kolem roku 1983 jsem chodil do počítačového kroužku. Takže jsem s nimi vyrostl... Telefon jsem také užíval nadstandardně, neboť se spolužáky(žačkami)/budoucí manželkou jsem byl schopen prokecat hodiny za 1 Kč. Chudáci na společné lince... Už na prvním stupni jsem uměl volat meziměstsky a protože skoro vždycky někdo byl doma, tak jsem to z táborů apod. dost využíval. Některé automaty to ještě neuměly tarifikovat, tak se dalo volat za 1 Kč, jinde jsem volal na účet volaného domů z pošty. Nebavilo mně psát (vedoucími a učitelkami cenzurované) pohlednice z táborů a škol v přírodě...