Přidat odpověď

"každoipádně bych se nesnažila už nic sama doma, protože ta holka, ale i ten klk, oba potřebují ne nadávat, ne vyhrožovat, ale pomoct, aby se v tom nezamotali ještě víc, aby z toho jednou fakt nějaká ta sebevražda nebyla"

Yuki, já bych se šla sama poradit nejspíše k psychologovi, co s dítětem dělat, jak to adekvátně řešit když původní promluva nepomohla... A pak bych k psychologovi vzala tu holku. Moje mamka měla v hrůzě z příapdné poruchy příjmu potravy taky tendenci řešit mé nechození na obědy ve škole co nejvíce. To, že mě vzala k dětské psycholožce pak paradoxně pomohlo víc jí, s ní strávila doktorka delší dobu, protože ta velmi rychle zjistila, že já problém nemám, důvodem nebyla snaha hubnout ale jiné důvody. Díky pohovoru s tou psycholožkou jsme to pak mohly řešit s klidnou hlavou a domluvit se na řešení přijatelbném pro obě strany a hlavně řešící skutečný problém. Taky to mohla místo toho řešit zvýšeným dozorem, ale tahle varianta byla efektivnější a víc to posílilo vztah rodič - dítě a důvěru mezi námi... jasně, oproti současnému problémus e to jeví jako banalita, ale zrovna anorexie a bulimie byly na přelomu tisíciletí pro rodiče holek pdoobný strašák jako dnes kyberšikana...