Buchli,
já to, co napsala Hrouda hrozně moc chápu. Jestli je za tím jen deprese, netuším, zčásti asi ano, ale zdruhá části to můře být normální postoj. Kdo je tu nakonec věčně? A mnozí jsou tu dlouho a ty závěrečné fáze jejich života těm blízkým úplně zastřou to hezké, co s nimi zažili. Není pak lepší umřít včas? K čem je vůbec dlouhý žívot, když už nic moc nepřináší nikomu? Neadorujeme si tu třeba lidi, kteří se dožili max. 33 let? A co třeba kdyby se dožili víc a už by to nebylo hodné adorování, nějak by to všechno samo vyčpělo, to by byl teprv světový průser, celá civilizace v zadeli