Přidat odpověď

Kukuřice, měla jsem to stejně. Mám na chlapy vysoké nároky, takže si za to můžu sama (ale těžko s tím něco dělat, že). Ale asi před rokem jsem o jednoho nadějného zavadila - trochu jsem se zamilovala - platonicky, nikdo o tom neví. Nechci ničit rodinu a už vůbec kvůli chlapovi, slyším na něj samou chválu, i je (aspoň byl) nezadaný, ale jsem raději , že ho už nemusím vídat (byli jsme ve společném projektu a já odešla). Ani bych za ním neběžela, kdybych se rozvedla, nestavím vzdušné zámky - ale trochu mě hřeje, že moje představa "ideálního muže" někde existuje. pro děti by to bylo hodně těžké, kdybychom se rozváděli, hlavně si myslím, že by je manžel manipuloval a zatahoval do toho. Možná ho ale podceňuju.
Nepřeju mu nic zlého, jen s ním už nechci žít. Škoda, že to necítí stejně - musel by mít jinou ženskou, aby to zvládl. A to by myslím dětem vadilo - a mě, že se cizí žena motá do mých dětí....