Přidat odpověď

Já to řeknu z pohledu dítěte nikoli adoptovaného, ale přijatého do rodiny v pubertě - v životě by mě nenapadlo očekávat jakékoli dědictví, to náleží synovi mých pěstounů a jeho dětem. Už tak mi toho dali strašně moc, dali mi rodinu, nemusela jsem do dětského domova, i poté se intenzivně stýkáme, ale z mého pohledu je teď na mně, abych jim něco vracela, nikoli na nich, aby mi ještě něco dávali. Brala bych to tak, že tím obírají svoje dítě a vnoučata, a v žádným případě bych to nechtěla.

Ovšem vím, že kdybych se dostala do skutečné nouze, tak by mi pomohli, ale zaplať PB i díky tomu, že mě podrželi, když jsem to potřebovala, stojím pevně na vlastních nohou. Považovala bych to za nespravedlivé i kvůli tomu, že se mi momentálně vede ekonomicky lépe než jejich synovi (je to velmi šikovný, poctivý a fér chlap, ale není žádný "loktař" a má se co ohánět).

Ale to je přístup, který nikomu nevnucuji, a strašně záleží na tom, jak to mají v té rodině nastavené. Pokud je někdo adoptovaný, tak to bude asi zase pojímat úplně jinak, a i já sama bych asi postupovala hodně rozdílně (pokud bych někoho adoptovala od miminka, tak bych ho považovala za zcela rovného svým biologickým dětem, kdyby se nedej bože stalo něco některé mé kamarádce a já si vzala k sobě její patnáctileté dítě, což je zhruba ekvivalentní mému případu, tak bych to asi nevnímala tak, že bych automaticky musela dělit případné dědictví rovným dílem mezi své děti a toto dítě).