Přidat odpověď

Manka psala:
Příklad: Vybíráme barvu na dřevěnou pergolu. Já: Mě by se líbila nějaká světlá, třeba borovice. On: Borovice je pěkná. On pak koupí barvu úplně jinou, třeba dub. Já: Vždyď jsme se domlouvali na borovici! On: Já jsem řekl, že borovice je pěkná, ale neřekl jsem, že by se mi líbila na naší pergole, vždď musíš vidět, že k nám se nehodí, vždyď máme tmavá okna.

Ale to je přesně situace, která vystihuje mého staršího syna. Pokud neřekneš přesně - tohle chci, tak nechápe, že sdělení - borovice je pěkná - je na úrovni - tak tuhle barvu chci.

Párkrát mě rozsekal tím, že jsem mu zavolala na jeho mobil, když někde byl s manželem a řekla jsem - ahoj, můžu mluvit s tátou? A syn odpověděl - můžeš - a zavěsil. A to udělal xkrát zcela bezelstně, já zuřila, než jsme si v klidu sedli a on mi na moje výtky řekl - ale ty ses přece ptala, jestli s ním můžeš mluvit a ne že s ním chceš mluvit.
Vypadá to nepochopitelně, ale je to tak.

Když jde do obchodu a já řeknu - prosím Tě, minule tam byla hezká ta a ta šunka, tak se na ni koukni - že by se podíval a kdyby byla, že by ji vzal. Při takovém sdělení ji 100% nevezme a zcela klidně při návratu řekne - jo, kouknul jsem se a fakt ji měli.