Přidat odpověď

Můj táta byl řidič autobusu. Do důchodu se mu nechtělo, ale dal se přemluvit. Ke konci už měl častěji, sice drobné, ale přeci jen nehody, nechtělo se nám (teda já do toho ještě neměla co kecat, já byla vyživované dítě, ale moji sourozenci vím, že to řešili), až bude mít nějakou větší a místo do důchodu půjde do vězení . A to mu bylo 60.

Moje mamka šla do důchodu asi dva roky po něm, také nechtěla jít, že mě musí živit na škole. Toho pocitu jsme ji teda zbavili tím, že jsem se vdala ještě před dokončením studia a mamka šla do důchodu ráda. Hrozně se s tátou těšili, jak si to spolu užijí na chalupě a tak. No a užívali si dva roky, ani ne, táta měl mrtvici, ze které už se nikdy pořádně nevzpamatoval, mamka o něj pečovala. Po čtyřech letech táta zemřel, mamka rok a půl po něm. Ani jeden se nedožil věku, ve kterém já bych snad měla mít nárok na odchod do důchodu .

Takže já si nedělám iluze, že bych někdy nějaký důchod mohla mít. A také si myslím, že pokud svou práci budu moct dělat a budu ji dělat pořádně, tak se ta únava dostaví mnohem dřív, než bych mohla na nějaký důchod pomyslet. Flákat práci nedovedu, takže myslím, že až do důchodu učit nezvládnu. Máme tu občas na výpomoc důchodkyně 60 - 70 let a po týdnu toho mají "plné kecky". A to už fakt jen učí, nedělají to všechno okolo, často i ty přípravy mají od učitele, kterého zastupují .

Nepřemýšlela jsem nad tím, co bych mohla dělat jiného. Na to teď nemám kapacitu. Je ale docela možné, že prostě nebudu dělat nic a budu žít z úspor, pokud nějaké budu mít . Přiživovat bych se pak mohla třeba tím doučováním nebo občasnými zástupy za chybějící učitele.