Přidat odpověď

Moniko - moje práce je z toho, co vidím okolo, fakt super - ale je náročná, to jo. Když pracuju, tak pracuju - a to na maximum a nenechám se vyrušovat. Pokud jsem v nepohodě, nejsem schopná takhle pracovat a prakticky to nemá smysl - lepší se je dát dokupy a pak jet, protože pak nedělám chyby a jsem rychlá a efektivní.
Co se týká dětí - dvě doma ještě mám, ale malí nejsou, ale péči přece jen potřebují, hlavně mladší. Už dávno jsem to doma pořešila tak, že jedou všichni. Jasně že se mi ulevilo třeba tím, že ve škole je mladší víc samostatný a nemusím s ním objíždět kroužky - ale zase jsem tím získala čas pro sebe a ten fakt nechci obětovat práci.
Tak o čtyřicítce se říká - mládí v pr.eli a do důchodu daleko, mládí už netřeba řešit, když je pryč, ale pokouknout se, jak to chodí v pozdějším věku, není na škodu. V padesáti už je dobrý vědět, jak to asi tak momentálně s tím vším chodí, aby se mohly připravit vhodné alternativy. Já teda rozhodně nepočítám s tím, že bych ještě někdy pracovala na plný úvazek, to fakt ne. A čím jsem starší, tím jsem i tzv. vybíravější - rozhodně bych nešla pracovat někam, kde by byla buzerace a nevhodné podmínky.
Je mi jasný, že jsem typ, který k práci potřebuje specifické podmínky a tím jsem hodně znevýhodněná na trhu práce, ale bohužel - ustupovat z určitých svých podmínek nechci a už ani chtít nebudu.
Tak prakticky vždycky po celý svůj život jsem měla možnost pracovat podle toho, jak mi to vyhovovalo a podmínky jsem měla výjimečné. To se pak těžko zvyká na píchačky a klasiku.