Přidat odpověď

Jak vidno, žádné změny, jen keců plná pr.. Po téměř deseti letech!
Tehdy akutní císař v pátek večer, nad ránem mě budila sestra a nutila do sprchy, motala jsem se, omdlívala, stejně mě šoupli na normální pokoj - kde se zrovna balily dvě matky s dětmi vedle sebe. Pak jsem tam byla dvě hodiny sama a čučela do stropu, bylo mi zle, bála jsem se hýbat, dýchat a myslet. Pak přibyla paní, co měla prcka na intermedu se žloutenkou, furt se koupala, krémovala a malovala.. Za mnou dvakrát přišla sestra učit mě odstříkavát, o miminku nic nevěděla. Až o půl jedné přijel muž, on mi řekl, že kluk žije, že je krásný a že je maličký. Posadil mě na vozík, vyvezl do druhého patra a ukázal mi ho. Dodnes jsem mu vděčná, nevím, jak bych to sama ustála - možná to tak vidím zpětně, ale byl to hrozný stres..

Domů mě poslali po pěti dnech, v úterý, vůbec jsem nechápala, co tam mám dělat, po dvou hodinách převalování v posteli jsem fičela zpátky za ním - a tak každý den, od rána do večera. Tři měsíce. Stála jsem u inkubátoru a koukala jak do akvária, do náruče mi ho dali až po třech týdnech, balík v zavinovačce, byl mu vidět sotva nos. Taky jsme tehdy bydleli u nemocnice, celé noci jsem čučela na špitál a čekala na ráno. Nevím, jaká byla tehdy práva, ale lůžka nebyla a nejsou dosud (v nemocnici na podzim 2015 jediný pokoj pro matky s dětmi obsazený, byla jsem osm dní na křesle u postele).
Doufám, že už je to jinak, už jsou organizace, skupiny, které pomáhají, dětem i maminkám, zrnka a tak.
Jela jsem tam v letních šatičkách, domů jsme jeli s prvním sněhem..