Přidat odpověď

Když jsem byla maličká, matka musela na několik týdnů do nemocnice. Táta na to dodnes vzpomíná jako na noční můru.
Máma před odjezdem navařila jídlo. On neuměl vařit a když mámou navařené jídlo došlo, kolegyně v práci mu každý den radili nějaký jednoduchý recept. Bylo to pro něj prý velmi náročné.
Jeho pracovní doba kolidovala s otevírací dobou školky.
Nepomohl mu nikdo - jedna babička ještě chodila do práce a bydleli 10 km daleko. Druhá babička s námi bydlela v domě a byla v důchodu, pomoci mu ale odmítla, ani mě nechtěla odvéct do školky.
Máma byla v nemocnici i přes Vánoce - to jsme tedy od jedné babičky a několika rodinných známých dostali vánoční cukroví. - to byla jediná pomoc, které se mu dostalo.
Na zákl. toho je vášnivým příznivcem toho, aby se kluci učili vařit.

Jinak, mě by asi ani nenapadlo jít pomáhat s dětmi a domácností "slaměnému" vdovci. Resp. nenapadlo by mě nabízet pomoc.
Pokud bych v této situaci byla o pomoc požádána, rozhodovala bych se dle konkrétní situace, pokud by pán nebyl debil a já nebyla přetížena vlastními povinnostmi, asi bych pomohla - stejně jako bych pomohla i ženě - "slaměné" vdově.