Přidat odpověď

Tak to máš dobrý - i jen pohled na letadlo mě děsí při představě, že bych v něm měla snad být. Když letěl syn, byla jsem hrůzou paralyzovaná a do poslední chvíle jsem se musela strašně ovládat, abych ho vůbec nechala letět. Naštěstí učky to vědí, takže mě nemučili a nenutili s ním jet na letiště a propozice měl manžel, já ne. Takže jsem zazdila jeho přílet a neměla čas se strachovat, manžel jen zavelel - musíme jet na letiště, rychle, dělej - takže to jsem přežila.
U pavouků mě děsí jen pohled na něj, tenkrát na nás "zaútočili" samci pokoutníka ve větším počtu a syn dostal od učky radu, že se mi to bude líp snášet, když se seznámím s jejich životem, že je pochopím. Účinek to mělo naprosto opačný - děsí mě ještě víc.