Přidat odpověď

Šuplíku - nevím, jak bych to měla zpracovat. Dlouho, moc dlouho mě to v noci budilo, každá tupá rána mě vyděsila a pořád jsem bádala nad tím, jestli jsem to nezpůsobila. To, co jsem řekla při jeho pádu, se prý neříká, že to nosí smůlu - mi řekli. Dlouho jsem měla pocit, že za to můžu, protože jsem tam byla a pak řekla nahlas to, co bylo už jasný. Oni všichni byli v šoku a potřebovali se nějak vybít a na někoho tu vinu svalit. Nebyla jsem jediná, kdo od toho okamžiku už na letiště nevkročil - nikdy. Kdosi mi pak poradil, že to musím říct nahlas - to mi pomohlo. Takže teď už dávno vím, že za to nemůžu, ale zapomenout na to nejde. Bylo to příliš strašné. Dlouhou dobu jsem se s nimi nebavila - myslím, že i oni cítili vinu, jak se zachovali a já se před nimi cítila taky blbě. S některými se už vídám a když začnou vzpomínat a já už vím, kdy to může přijít, odcházím - nechci se už o tom s nimi bavit, je to jiný, než to psát tady, nechci to už znovu cítit a znovu prožívat.
Nevím, bála jsem se přece už předtím, kdy se nic nestalo - prostě to tak mám, děsí mě to.
A co se týká dětí a jejich možnosti létat - sice jsem hrůzou bez sebe, ale dovolím to, to už dokážu. Ale netrápím se třeba tím, že jednou, někdy, někam poletí, to neřeším. Ale až zas to přijde, tak zas budu šílet, ale zvládnu je nechat letět - já ale nepoletím. A to myslím stačí.