Přidat odpověď

1. nevadí, je mi jedno. hodina sem, hodina tam, dělám v nepřetržitém provozu, těch šedesát minut se už ztratí. krutý to bylo v neděli, kdy jsem do čtyř psala seminárku do školy a po sedmý už mi magor kocour ohlodával nohy... nicméně neděli jsem přežila

2. bejvala jsem skřivan, v devět večer jsem vždycky už zívala a noční byly za trest, zato ráno jsem vstávala už před pátou. pak jsem nastoupila na mateřskou a kvůli (dnes už) exmanželovi jsem se přeorientovala na sovu, protože noci byly jediná část dne, kdy jsme na sebe měli čas a za trest jsou pro změnu denní. dneska chodím spát kolem půlnoci, i později, pokud ráno nemusím vstávat do práce. vstávám s tichou až hlasitou (čím dřív, tím hlasitější) nenávistí, málokdy se mi stane, že se probudím a řeknu si: "teď je ten pravý čas na vstávání."