Přidat odpověď

Přetože rodiče normalizaci zle odnesli: táta nesměl řadu let dělat svojí práci architekta-výtvarníka a i potom dostával hlavně druhořadé práce a máma nesměla svoji práci dělat jako zaměstnanec, takže ji dělala jen na DPČ a na mrtvé duše, což dodnes odnáší na důchodu - tak já na tom hodně vydělal.

Ani jeden z rodičů neměl klasického zaměstnavatele - čili nebyli v ROH, ale přesto vždy dokázali přes přátele ve firmách domluvit nějaký pěkný tábor. V posledních letech ZŠ jsem pak jezdil na tábory "staničky", jak jsme říkali Městské stanici mladých techniků. Mohl tam jsem chodit do kroužku počítačů, kde působili lidi, co byli průkopníky elekronizace národního hospodářství.

Jezdili jsme jako SŠ na řadu matematických, programátorských a fyzikálních korespondenčních seminářů, které pro nás pořádaly fakulty VŠ. Podobně olympiády pořádaly soustředění atd. Takže, co si pamatuju, v létě jsem by jednou v Harachově na týden od VTM, pak další rok v Běstvině na Chrudimsku na táboře DPM hl.m.Prahy za M a Fy olympiádu a další rok v Jevíčku, taky za olympiádu. Ve školních rocích jsem byl tam 5-8 týdnů pryč, když jsme měli různá soustředění. Vedle seminářů na MFF UK jsem se účastnil i v korespondenčních soutěžích PrF UPJŠ v Košicích, čímž jsem měl zpestření v podobě cest na východ Slovenska.

Poznal jsem spousty milých lidiček a kamarádů.

Bylo to takové to období narůstající svobody 1985-89. Přestože vše platily hlavně Socialistický svaz mládeže - fakultní výbory a MŠ ČSR a SSR, tak vedoucí byli vše jiné, než komunisté. Potkal jsem tam některé disidenty, na slovenských sústreďkách (ale i v Čechách) bylo dost křesťanů, v roce myslí 1987 jsme měli soutěž v řečnění na určité téma a v organizování demonstrací, v roce 1988 jsme v den demonstrací v Praze měli obcházet místní městečko v blízkosti Havlova Hrádečku a podepisovat sranda-petici, že podepsaný souhlasí že i ve dne je noc. (Některé skupiny přivezla VB a divili se, že celý ten podnik má razítko FV SSM.)

Byl jsem na 4 týdenní přípravě na mezinárodní FO v Nitře, měli jsme přípravné střetnutí s Maďarskem a Rakouskem v Šoproni a pak jsme letěli na FO do Varšavy, kde již padl komunismus. Na G jsme rozjeli a pořádali jako třída první dva ročníky Pikomatu (M soutěž pro ZŠ), na což nám ředitel sehnal i kopírku.

Ale to všechno nebylo díky režimu, ale proto, že už režim umíral, ale finance ještě tekly.

Ještě jsem měl jednu výhodu z normalizace. Naše ZŠ byla po nějaký čas tzv. experimentální a díky tomu se na ní shlukli mnozí dobří učitelé. Jenže mnozí z nich byli na ZŠ z trestu za škraloupky z 1968 apod. Mnozí předtím učili na SŠ, na konzervatoři, i na VŠ. Po posypání si hlavy si našli tuhle ZŠ. Podobně matematický gympl byl podobným mírně protistátním hnízdem s řadou vynikajících profesorů.


Bylo mi líto, že táta se nedožil listopadu 1989. Byl podnikatelem už za komunistů (architekt na volné noze, organizoval si výtvarníky i stavebníky pro rekonstrukci hotelů) a jistě by to dokázali i po revoluci. Mamka by také řadu let prosperovala jako průvodce, mít tátu po boku. Je však otázka, co by s tím udělal tátův alkohol.

Co se týče vědecko-technických kroužků, asi bych do nich chodil i tak, pouze by by bylo méně peněz na ty olympiády apod.