Přidat odpověď

Inspirováno vedlejší diskusí.

Co byste označili za optimismus a co za pesimismus? (V té vedlejší diskusi to bylo podle mého názoru trochu pomíchané s extroverzí/introverzí a akčností, což si myslím, že nemusí být nutně totéž).

Považujete sami sebe za optimisty nebo pesimisty? Je vám tak dobře, nebo byste chtěli být tím druhým? Případně co vás na těch druhých štve?

Abych nehodila do pléna otázku, kterou sama nezodpovím: já za optimismus považuju soustředění spíš na pozitivní stránky věcí (protože většina věcí má jak pozitiva, tak negativa, jako ta poloplná/poloprázdná sklenice) a naději, že pokud se mi něco nelíbí, můžu s tím velmi často aspoň do určitý míry něco dělat s relativně slušnou šancí aspoň na malej úspěch. A za pesimismus zaměření spíš na ty negativní stránky, ale ne proto, aby je člověk řešil, ale aby se mohl patlat v tom, jak je to hrozný.

Sama sebe považuju spíš za optimistu. Je mi tak dobře a pesimistou bych být nechtěla. O pesimistech si myslím, že se často zbytečně trápěj věcma, kterýma nemusej, a štve mě na nich to, že se bojím, že kdybych delší dobu pobývala v nějaké větší koncentraci pesimistů, tak že by mě mohli nakazit.