Přidat odpověď

mandelinko, tak to já mám prostě štěstí. Kamarády ani přátele jsem si nijak nevybírala (natož pečlivě), tak nějak se mi přihodili (mám je tedy již desítky let), a jsou fajn

Teda... z jednoho je k stáru docela bručoun, negativista, ale rozhodně mě tím nekrmí hodiny. Další vlastně většinu času, co se mnou mluví (ale my jsme spolu víc bez řečí a něco taky popovídám já), nadává na řemeslníky, politiky, klouby, doktory, příbuzenstvo... no popravdě na všechno
To jsou ti nejbližší.
Ti vzdálenější - jen kamarádi, jsou horší, ti skuhrají ohledně nemocí a nadávají na kdeco daleko víc, ale zase se míň vídáme Jinak je s nimi se všemi ale pohoda, někdy velká legrace (jsou vesměs tvořiví a maj nápady jak malí...), mohu se na ně absolutně spolehnout... a to všechno bez výběru, jen jak život šel.