Přidat odpověď

Dá.

Jsou k tomu nutné vhodné podmínky, vhodné prostředí.

Pomáhá:

1) Dobrý kamarád nebo kamarádka.

To, co člověk považuje za dobré, se bude asi různit člověk od člověka. Pro mě je hodně důležité, abych i já pro toho druhého měla dostatečnou hodnotu. Často jsem se v životě setkala se situací, že pro mě byl ten druhý člověk "všechno", ale já byla třeba jedna z mnoha nebo dokonce prostě jen trpěná. Vím, že ty vztahy od mala moc nedávám, takže dlouho trvalo, než jsem sem tam někoho "sobě rovného" našla. Teď mám minimálně 4 kamarádky, pro něž se cítím užitečná jako kamarádka stejně jako ony jsou pro mě. Tohle vědomí mi pomáhá hodně.

2) Jakýkoliv úspěch.

Když je navíc oceněn i okolím a nejlépe z více stran, různými způsoby, sebevědomí se zlepšuje. Ne že by se pak člověk nepodceňoval, ale záblesky "třeba jsem fakt k něčemu" tam jsou.

3) Smutné zkušenosti.

Byly doby, kdy jsem si vůbec nedokázala představit, jak přežiju, že mi zemře kočka nebo pes. Mám problém zvládat smutné konce i cizích zvířátek, natož vlastních. Jenže když pak člověku odejde někdo hodně blízký, tak po tom, co se probere z toho odchodu blízkého člověka, tak zjistí, že toho zvládne víc, než si vůbec dokázal představit. Jen tedy někdy přijdou i myšlenky, jestli to stojí za to, to zvládat .

Jinak člověk psychicky labilní vůbec nemusí být pesimista, ale jako pesimista to má trochu jednodušší, protože zažívá méně zklamání (počítá vždy s tím horším). Cholerik optimista se dá, protože sice lítá z emocí do emocí, ale ventiluje to, nic se v něm nehromadí, takže nehrozí deprese a tak. Být melancholik optimista není k žití . Cholerik pesimista naopak může ztěžovat žití svému okolí, protože to je ten, co ten svůj pesimismus na to okolí valí.