Přidat odpověď

Dooly,

tak to si myslím, že je opravu kontraproduktivní.

Mně se po smrti obou rodičů zhruba v podobným věku dostalo podpory jen od blízkých lidí , oficiální podpory naprosto žádné. Jen jsem měla obrovský štěstí na třídní v tý době, že mě moc nedusila.

Dlužno v rámci spravedlnosti říct, že se nějaká oficiální pomoc v tý době moc nenosila, a že ta pomoc od blízkých byla natolik vydatná, že byla asi lepší než jakejkoli psycholog. Myslím, že od tý doby se datuje moje pevný přesvědčení, že jsem člověk, kterej má nespornou hodnotu.

Ale ani v nejmenším jsem neměla úlevy v tom smyslu, že by mi někdo něco promíjel ve škole nebo tak, ani bezprostředně poté. Nevím, nakolik mě šetřila ta třídní, ale pamatuju si, že já jedničkářka jsem měla na vysvědčení toho roku nějaký trojky a docela dost dvojek. Je dost možný, že mi nastavila nižší laťku a že za jinejch okolností by to třeba byly čtyřky a trojky, ale fakt nikdo okolo mě nechodil jak okolo malovanýho vejce mnoho let, jako okolo toho kluka, o kterým píšeš.