Přidat odpověď

Emesko,
jo, to s tím "mistrem světa" uvnitř, jak psaly Ruth a Source, mě taky oslovilo. Přesně to na mě sedí. Byla jsem údajně nadané dítě, ve 4 letech jsem četla, na ZŠ jsem byla premiantka. V tomhle jsem tehdy vynikala a okolí se ke mně podle toho chovalo, i když já sama bych radši byla normální obyčejná holka, hezká, oblíbená. A to jsem nebyla. Postupně už jsem na dalších školách takový zázrak nebyla, ale ten pocit nějaké nedoceněné výjimečnosti ve mně prostě je. A poslední dobou jsem dělala práci, kterou jaksi dělá kdekdo a nebyla jsem v ní dobrá, protože na ni nemám schopnosti, přesto jsem měla pocit, že mám na víc. Ale nikdy jsem to "na víc" nedokázala.

V tomhle bych tedy táhnout nahoru potřebovala, dokud to fungovalo s MM, tak jsme se skvěle doplňovali, já byla přes nápady a myšlení, on to realizoval a hlavně jednal s lidma. Ale to už nefunguje.

Že bych na někoho hrnula stesky, to nedělám, ale spíš štvu okolí a i kamarády svým skutečným životním postojem, že podle nich nic pořádného nedělám, nevyužívám svůj potenciál, mrhám časem, což považují až za nemravné chování, když mi to vytknou, tak se vymlouvám nebo si z toho dělám ironickou srandu, oni to vidí, že tím zákonitě trpí rodina a že nakonec přijdu i o dceru, což už se děje.