Přidat odpověď

Úplně tě chápu.
Já jsem měla v ruce řidičák týden a jezdila jsem denně v práci, hodně sama. Hrozně jsem se bála, ale musela jsem - nová práce byla na tom postavená a já ji chtěla. Za měsíc protrpěného ježdění se to zlomilo. Pomáhalo mi mít mapu (Gps byla tehdy ještě v plenách... ) a pak vědět, říkat si, že to prostě zvládnu. Jezdila jsem třeba párkrát i ve volnu na místa, kam jsem musela pracovně, abych se otrkala. Pak jsem pár let jezdila málo, zase jsem se musela otrkat, vozím děti a bydlím na konci světa, jsou tu dost úzké silnice a kdykoliv jedu, tak traktory, náklaďáky..., ale tak prostě zase musím - vím to a i když se necítím, jezdím.
Zkus se nebát! Tu cestu zvládneš! Zkus si víc věřit! Určitě to umíš, jen to nemáš tak moc zažité, jak bys potřebovala...
Asi to částečně souvisí s celkovým laděním osobnosti, ale v autě platí jen to, že se musíš vyjezdit. Vzít auto třeba večer, když už jsou děti v posteli a muž doma, jet, zkusit projet něco, co tě děsí, v době menšího provozu...
Sedm měsíců není žádná katastrofa, jen jezdit a vyjezdit se. Jak tu někdo psal - jezdit na výlety a řídit v neznámé krajině, na nákup v provozu a řídit... říditjen jendou týdně a známou trasou,to člověka moc nepopožene. A soucítím, Brno - jak ho miluju - je pro mě jako pro řidiče noční můra